HERECTVÍ
Pocházím z Jižní Moravy a jsem za to ráda, neb k tomu patří jistá srdečnost a ta mě baví. Mezi mými předky se to divadelníky a muzikanty jen hemží a ano, patřím k těm, které divadlo přitahovalo od dětství. Když jsem někdy mezi 15. a 18. Rokem života poprvé zatoužila být herečkou, představovala jsem si, že budu především na jevišti nádherně trpět – minimálně nad nešťastnou láskou, nejlépe jako antická hrdinka, “ které život sebral vše“ (myslím, že mě to přešlo snad nejpozději v prvním ročníku na JAMU)
Mým dospívajícím snem, nejvyšší metou, bylo hrát v brněnském Divadle na Provázku. (Zatím se to nepovedlo, ale ještě není všem dnům konec ) Řízením osudu jsem se po ukončení studií na JAMU vydala do Liberce, kam nás z ročníku přijali pět a bylo to období velké síly a velkých ideálů. Netoužila jsem po rolích, kterým se v hereckém žargonu říká „naivky“, čili Jůlie atd. Nina Zarečná z Čechovova Racka mě vyloženě děsila. Myslela jsem si, že fyzicky na to nejsem typ, že budu spíš hrát energické, rázné ženy – role, ve kterých jsem milovala Danu Medřickou. Čestnou vyjímkou byla Ondina a k mému údivu mě ta role minula velmi těsně. Užila jsem si ale Rosalindu v Shakespearově Jak se vám líbí, což je holka, která trpět odmítne a vezme to pěkně do svých rukou.
Nyní už dlouhou dobu hraju v pražském Činoherním klubu, kde jsem se setkala s úžasnými herci i režiséry, hodně jsem se toho o sobě dozvěděla a naučila se především pokoře. Mým nejoblíbenějším představením tu zatím byla Rodinná slavnost, hra s velmi silným tématem rodinných traumat a proti tomu třeba komedie Impresário ze Smyrny. Často také hraju živelné role typu Eunice Hubbellové v Tramvaji do Stanice Touha – ty pubertální programy se asi velmi těžko mění…. Momentálně je mi nejbližší role Jany ve hře Dabing street Petra Zelenky v Dejvickém divadle, kde hostuji.
Mým největším filmovým úspěchem byl bezesporu film Hanele a jsem ráda za setkání s panem Kachyňou. Zatím poslední můj film jsou Intimity, kde jsem si zahrála s Marikou Procházkovou a Bobem Jaškówem.
Herectví mám ráda, je krásné, těžké, nevděčné, nutkavé…. Mnohokrát jsem ho chtěla opustit, jsou období horší a lepší, ale pořád tu jsem. Chodit do divadla, jako herec i jako divák, je pro mě naprosto přirozené a věřím, že divadlo a film může diváka ovlivnit. Lidé si můžou po představení uvědomit, že podobné věci často dělají sami, ať se jim to líbí nebo ne, že podobné věci se třeba dějí v jejich okolí a oni jen přihlížejí… Proto, jako většina herců, mám ráda hry A. P. Čechova – zasáhnou vás a přitom se nádherně zasmějete. Velmi by mě také bavilo hrát v jakékoli dramatické podobě románů Kateřiny Tučkové, jako jsou Žítkovské bohyně, nebo Vyhnání Gerty Schnirch. Kdybych měla hrát v písničce, byla by to Radůza. A poslední dobou trochu závidím svým studentům z VOŠH, s nimiž jsme nastudovali hru rakouského autora Felixe Mitterera Smrtelné hříchy… je velmi aktuální.
ZÁJMY
Mám opravdu ráda cestování a objevování. Miluju hory a moře…na mořské vlny se vydržím dívat celé hodiny a obdivovat tu sílu, tu nekonečnou energii života, která se pořád valí, pulsuje tam a zpět.
Mám ráda pocit, když se vyškrábete na vrchol nějakého kopce , rozhlédnete se a kolem jsou donekonečna jen další hory. Cítíte se opravdu velmi nepatrní a velmi pokorní k téhle planetě, která je tu už tak dlouho. Můj nejvyšší „kopec“ měřil 4750m a bylo to v Himalájích – nádhera . (Tím považuji své výškové ambice za zcela naplněné – fakt mě tam bolela hlava a byla jsem šíleně unavená). Stejný pocit ale zažívám i v rumunských horách, nebo v italských Dolomitech, kam se ráda vracím, zejména na ferraty, které mi dostatečně suplují další velkou lásku – horolezectví.
Horolezectví, ačkoli jsem ho nikdy nedělala na nějaké vysoké obtížnostní úrovni, v mnoha směrech ovlinilo můj život. Především tu mám spoustu přátel , s nimiž jsem si zvykla žít velmi aktivně. Jakmile bylo hezké počasí, okamžitě jsme přemýšleli kam o víkendu na skály. Dnes už s dětmi to není vždy na skály, ale aspoň třeba na kola. Každopádně do přírody a tam nejvíc dobíjím energii. Navíc lezení považuju za báječnou meditaci. Na skále jsem maximálně „tady a teď “. Můžu přemýšlet jen o dalším kroku a nádherně si vyčistím hlavu.
Cestování je další vášeň, nejraději po vlastní ose, bez cestovní kanceláře. Před pár lety jsem si takhle splnila velký sen a podívala se do Peru na Machu Picchu. Tohle místo má velmi silnou energii a splnilo všechna má dětská očekávání. Velkým zážitkem pro mě byly i chrámy Angkoru v Kambodži – můžete si tam na kole zajet na východ slunce – a nesmím zapomenout na Otres Beach… Tahle kambodžská pláž působí, že se tam hippies ztratily v čase a moc si přeju se tam ještě jednou podívat. Zatím poslední výlet do Indie a Himalájí byl asi nejrozporuplnější, ale rozhodně krásný. Každopádně si od té doby té naší krásné a čisté země moc považuji.
